Žila, byla láskyplná rodina. Máma (jmenuje se Země, Gaia), Táta (jménem Vesmír, Bůh), jejich milované děti mnoha jmen.  Máma s tátou se velmi milují a jsou mocní, překrásní. Táta je moudrý a všemocný a dává jasná pravidla. Ví, že jejich dodržování bude dobré pro všechny.

Zároveň nechává svým dětem možnost se projevit po svém, něco vymyslet sami. Rád se potěší jejich vynalézavostí. Chce udržet určité hranice, tak své děti hlídá a vede takovým tichým vnitřním vodítkem (INTUICÍ). Když některé z dětí jde až na úplný konec, kde už své rodiče skoro neslyší, tak to s ním samo škubne, zabolí to a dítě se samo vrátí.

Děti mají velký rozptyl a když některé chce, škubat se klidně může. Některé děti jsou jak nevycvičené štěně na vodítku.

 Moudré tátovy zákony v podstatě fungují a hlídají se samy. Táta totiž chodí ještě do práce a má toho hodně. Hru  pro své děti vymyslel dokonale. Děti stále srovnává do harmonie pomocí zákona AKCE A REAKCE (karma). Takový samoopravný zákon, aby se rodič nenadřel.

Je tady nádherná MÁMA. Je s dětmi pořád. Nekonečně plodná, děti se stále rodí. Jsou mámou  kojeny a krmeny a máma pro ně má všechno, co potřebují. To táta dokonale zabezpečí, aby jeho milovaná Gaia byla v hojnosti. Máma hojností, láskou i krásou překypuje. Své děti hýčká a nechá si od nich leccos líbit.

Sama má rodinu pod kontrolou a je zákonem, že starší děti budou pečovat o své mladší sourozence a budou jim oporou. Starší děti berou bez řečí, že jsou tu pro mladší.

Nejstarší děti jsou klidné, vyvěrají přímo ze Země (KAMENY), díky těmto starším sourozencům se můžou v hlíně uchytit mladší, voňavé a různorodé děti – také neumí běhat, ale už se hýbou (ROSTLINY) a ty tvoří vše (jídlo i vzduch) pro život ještě mladších, různorodých ale velmi poslušných hlasu mámy i táty (ZVÍŘAT). Běhají a umí kde co. Každé něco jiného.

A nejmladší, benjamínci (lidé). Tatínek si přál, aby nejmladší byl celý táta (k obrazu svému). Vesmír s Gaiou se rozhodli, že lidem dají do vínku speciální dar. Takzvaně SVOBODNOU VŮLI.  Dali jim totiž možnost neposlechnout na 1. jasný příkaz (pudy, tedy propojení s přírodou), a o to více tvořit. Mohli používat svůj mozek a dostali vlastní počítač (MYSL). Mohli vymýšlet věci a realizovat je a táta s mámou shovívavě a s láskou koukali, co ty děti všechno nevymyslí. Věřili jim a obdařili je vlastnostmi přímo božskými.  Dali jim nesmírně hodně schopností a nejlepší školy. Hodně  se tátovi podobaly a on věřil, že půjdou v jeho šlépějích. A že jako on budou tvořit vesmíry, každé dítě ten svůj.

Někdy ale lidé vymysleli hry, které už mámu přímo bolely. Když byly bezohledné a i když už se zlobila a říkala jim to, ony dělaly, že neslyší a nerozumí. A zkoušeli ji, co vydrží. 

Máma je máma a vydrží hodně. Ona miluje nesmírně, stále domlouvá, sem tam plácne po zadku, dítě srovná.  A čeká, že se dítě vzpamatuje, dokonce jej chce chránit i před bystrým hlídačem karmou. Doufá, že změní, co dělá špatně (když je mimo harmonii celku a celé rodiny) a že bude stačit domluva. V rodině totiž musí být všichni spokojení.

A máma se s nelibostí dívá, jak její milovaný benjamínek si přivlastňuje starší sourozence (kameny, nejvzácnější dary země, zlato, diamanty, říká “MOJE”, prodává je,  kutá v dolech, přivlastňuje si je a ještě se kvůli tomu hádá a stává se vlastnickým, docela sobeckým.

Sourozencům rostlinám bere hračky (živiny), ničí jim postýlku (půdu). Kácí je, pálí, jako by ani nebyly živé a nebolelo je to.

Sourozenci zvířata, ti si vytrpí. Jako by nejmladší zapomněli, že to sourozenci jsou, že cítí bolest, že potřebují svá prostředí. Že jenom neumí mluvit a že mu věří. A že všichni starší od mamky dostali příkaz být na nejmladší hodní a starat se ně. Být tu pro ně.

A tak se lidi nějak nehezky, rozmazleně a nevděčně začali roztahovat. A vše v rodině a v domově si brát a přivlastňovat a dokonce to jen tak pro zábavu ničit. V tom nepořádku se už ani jim samým nedařilo dobře, smrdělo jim to tam. Rostliny byly neduživé, už ani pro výživu malých moc v sobě síly neměly. Některá zvířata a ryby se úplně ztratily, jak špatně se jim s lidmi žilo.

Benjamínci – lidé úplně zapomněli, že jsou v nějaké rodině, kdo je máma a táta, bratři a sestry. Pod rouškou nevědomosti (MÁJI) se hádali mezi sebou, vymýšleli často sobecké hry,  poškozovali jeden druhého. Hráli na dobyvatelé a poražené, na otroky, takové podivné bezohledné hry. Šikana byla běžná pro některé skupiny (národy) a dokonce se pyšnili tím, jak zvětšují své říše, že jiného okradli. Okradení pro změnu začali propadat beznaději a nectili sami sebe. Nevděční rozmazlenci nikdy spokojení nebyli, chvíli se radovali a pak už zase chtěli něco dalšího. Vládl jim CHTÍČ neboli EGO. No dělaly neuvěřitelné drzosti a jejich počítač (mysl) jel pořád. Vůbec ho nevypínaly, všechnu pozornost mu dávaly  a zapomněly vnímat vodítko (hlas táty v sobě), ba zapomněly, je nějaké vodítko  vůbec mají.  Prostě – žily v ZAPOMNĚNÍ.

Však se taky objevil v počítači virus a ten se nepozorovaně množil. Ale že děti počítači bezmezně věřily, byly jím ovlivňovány k takovým neDOBRÝM činům.

Některé  děti zato dělaly rodičům velkou radost a projevili své božské nadání. Někdo stavěl nádherné stavby, někdo vařil s láskou chutné pokrmy, někdo složil symfonie a někdo božsky hrál či maloval. Někdo dělal krásu, šil, zpíval. Někdo ctil rodinu a vytvořil svou vlastní podle původního vzoru mámy s tátou. Věděl o svém talentu, věděl, že je od táty, a nechal jej rozkvést pro blaho všech. Byli krásní a jedineční a byla radost na ně pohledět. Z těch se máma moc těšila.

Prostě ten, kdo věděl o vodítku, vnímal mámu i tátu, poslouchal je na 1. místě, tomu se moc dobře dařilo a rodiče z toho srdce hřálo. A posílali mu INSPIRACE a nápady a děti si mohly myslet, že je vymyslely samy.  Vládla jim VDĚČNOST. Virus na ně neměl žádný vliv, vodítko je zároveň chránilo a ony rozpoznaly, čemu věřit, aby bylo dobře.

A kvůli těmto, hodným, kteří kompenzovali činy těch nePOSLUŠNÝCH (co přestaly slyšet a vnímat vodítko) to rodiče a hlavně máma tak dlouho vydrželi.  Pořád je chránila, i když už potřebovala odpočinek. Ale víte, jak to mají mámy….Ještě se přemůžou, aby se děti měly dobře.

Pak už ale mámě bylo opravdu špatně. A jednoho dne, když už ti drzí začali ničit díla těch hodných. Po všech napomenutích, které jim mnohokrát dala. Ba někdy i nahlas křičela – větry, požáry, povodně, hurikány – prostě máminy emoce v akci (ona sílu má a pořádnou), rozhodla se, s láskou, přitvrdit. 

To, co se dělo, už nesloužilo rodině, ani harmonii, ani starším dětem. Ani benjamínkům samým. Pro dobro všech,  vše řekla tátovi. Ten se do té doby bavil různorodostí možností. Ale mámu Zemi chce mít zdravou, vždyť ji miluje. Je to ten nejlepší manžel a táta. Je to BŮH.

“Milá Gaio (Země), musíš teď dát prostor sobě a nabrat sílu. Jeď do lázní, já to tu s děckama zařídím. Vždyť už dávno jsem to tu opatřil KARMOU. Běž spát, nadechni se, namaluj se, zatanči si. Nechraň je před tímto zákonem. Dej sobě, co potřebuješ.

Víš, že už jsem hlídal několikrát, když jsi potřebovala nabrat sílu, když potřebovaly zase začít poslouchat. A  vždycky to pomohlo. Karma pracuje dokonale a zhmotní se tak, jak je třeba. Pamatuješ na povodně, na výbuchy, na nemoci? Vždycky se srovnali a ti neposlušní najednou slyšeli mé vodítko. Stejně na něm jsou pořád, ale čím jsou dál, tím víc je náhlý pokyn k návratu zabolí”. 

A táta to vzal do svých rukou a nechal Karmu, ať dělá, co je potřeba k vyrovnání. “Všichni v rodině musí být spokojení a mít hojnost, milí a milovaní benjamínci. Když se tady tak škubete a chcete se utrhnout z řetězu, vidíte sami, že stejně šťastní nejste. Šup na své své místo a tam vám bude nejlépe.”

A tak teď máma nabírá sílu. A táta nechává zákon karmu, ať dělá svou práci.  Je to tak vždycky. Ti, co intuici (vodítko) už vnímali či se vzpamatovali rychle, když táta začal volat, tak pro ty se až tolik nezmění. Jsou blízko středu, vnitřní vedení dobře slyší, pracují v souladu s celou rodinou. Karma s nimi nemá co řešit.

Ti v zapomnění o vodítku vůbec neví a hlavní slovo je “JÁ”, pocítí pořádné škubnutí a ono to zabolí, když je táta s karmou budou vracet do pozice, blízké harmonii. Pro dobro celé rodiny i jich samých.

No a tak virus Corona, stejně jako nájezdy divokých hord jsou jen nástroje karmy  pro návrat rovnováhy. Zase budou mít všichni svůj prostor a budou šťastní. A benjamínci  budou poslušni táty, karma půjde zase spát, hlídat jen zpovzdálí. A máma, plná síly, pokonejší své děti a uvaří jim něco chutného. 

A všem tam bude dobře a  budou vzkvétat a mít ohled na ostatní členy rodiny. Všude pořádek a  květiny voní,  krásné kameny těší všechny. Zvířata oživují Zemi pestrostí a lidé  tvoří krásu a hrají si. Všichni si užívají  hru na hmotu, pozemský život.

A tak, milý benjamínku, jak jsi na tom ty, s délkou svého vodítka (intuicí), slyšením táty (boha), vnímáním mámy (Země), používáním počítače (Mysli), máš vše sladěné do harmonie, Víš, která cesta je tvoje? Jdeš po ní? 

Pak je tvůj život šťastný před virem i po něm. Děláš co máš, využíváš své talenty, jsi vděčný, plný dobroty a lásky a stejné dostáváš zpět. Tvé okolí i vztahy jsou harmonické. Tvé vodítko je dlouhé akorát pro tvé jedinečné tvoření s inspirací boha. Jsi si vědom-a, že jsi dítě boží a že je nejlepší Tátu poslouchat. Nikoho jiného nemáš na 1. místě. A můžeš mu říkat JÁ.  Žije se ti dobře, v hojnosti. Vše do sebe zapadá.

Karma se tě nedotkne, jsi ve středu a klidu.  Chráněn-a blízkostí táty i mámy, oni tě vedou.

Jestli to ještě nemáš a zabředl jsi do strachu, beznaděje, sebe-odsudku, kritice okolí, lítosti, sebelítosti,  do všech dětí EGA (výplodů mysli, co jsou překrmené), pak se stejně vrátíš zpět. Když to pustíš a půjdeš si pro vedení  přesně tam, kam ukážeš prstem, když vyslovíš slovo “já” .

Malé “já” (EGO) je v hlavě a to velké “JÁ” o 30 cm níže. A tam choď pro rady ideálně stále. A to bude návrat ztraceného syna. Jsi doma a najdeš klid DUŠE.

Představ si prosím, teď tu nejharmoničtější rodinu se všemi dětmi i mámou, jak se všichni smějí. Nasaj ten obraz do srdce. V té lásce se vykoupej. Popřej všem členům rodiny, ať najdou své pravé a šťastné místo. Tak to je, všichni tuhle hru hrajeme a ten obraz máme v sobě a spějeme zpátky k harmonii naší rodiny. I s CORONOU (POMOCNÍKEM) .

Ve velkém i malém se odehrává stejný příběh. A po harmonické rodině přece všichni toužíme.

A to je konec a zazvonil zvonec.