Když věříme ve své uzdravení. Když máme nápad, věříme v něj celým srdcem a těšíme se na realizaci. Když cítíme, že něco těžkého zvládneme a bereme to jako výzvu. Třeba závod. Třeba doběhnout na vlak. Chuť jet do neznámé země a žít den po dni, jak přijdou. Zamilovat se a věřit, že to vyjde a jít za tím. Prožít si svou chuť a nadšení.

Je tam naše víra. Cítíme tu vnitřní sílu. Krásný nabíjející pocit.

Myslím, že takto se i rodíme. Silná božská bytost. Se sebe-vědomím. Než přijdou něčí…..pochybnosti.

“To se nikomu ještě nepodařilo…. Tohle se vyléčit nedá… budete ty prášky brát už do konce života…To se nedá stihnout….Z toho mám strach, tam bych nejel… A jak se uživíš?…Moc se neraduj, po smíchu přichází pláč….Prochladneš u toho a onemocníš. …tebe nevyberou….Aby to nebylo něco horšího, musíme vzít odběry….Ženské jsou potvory….Brzdi se s tím, buď opatrný….To jde podezřele lehce, bude v tom háček….”atd atd

Slova, která nás dávají z výšky dolů. Vysajou sebedůvěru. Slova pochybovačů, velmi často od mala slýchaná. Rodinou, snad v dobré víře. Říkané milovanými blízkými, kteří jsou ale NE- MOCNÍ.  Mluvené lékaři, kteří celé dny zaměřují pozornost na nemoci, až je vidí a chtějí vidět všude. Přestali věřit na zázraky.  Slova, která oslabují naši moc, bohem nám danou – ke tvoření vlastního života.

Předáváme jim svou sílu a moc a stáváme se stejní. Často zfrustrovaní a po ztrátě naděje, infikujeme pak podobnými řečmi naše okolí, často i naše nadšené děti. Jako ve filmu Matrix.  Mr Smiths, tak silný mohl z kohokoli udělat sebe, když ten věřil vlastní slabosti.  Až Neo si to udržel a prohléhl tu iluzi.

Nedejme se. Držme se NADŠENÍ. Cesty, která nás láká. Vizí, které máme. V lepší a krásnou vyléčenou budoucnost. Když uslyšíme slova infikovaných (pochybovačů), vězme, že to není zdravý stav. U těch slov nikomu není dobře. Tedy nejsou božská. Intuice, bůh – k nám mluví radostí, nadšením, lehkostí, důvěrou, sebedůvěrou.”Cítím, že to dokážu”. “Nekažte mi to” .  Věřme v sebe jako v součást všemocného celku (boha, vesmíru)

Raději si uvědomte, že jste sešli z cesty a přestali věřit v dobro. V sebe. Ve své božství a napojení.  Nechali jste se ze své cesty a radosti odvést. A z těch nadšených si berte inspiraci.  Nakazte se jimi zpátky.  Nadšení, radost z cesty, víra v sebe i někoho jiného, to je to, co se počítá. Ne pochyby  a strachy a vzdání se předem. Uvědomte si jen, že jste uvěřili iluzi o vlastní neschopnosti a přestaňte za ni bojovat. Vemte si jen zpět vlastní sílu. SEBE-VĚDOMÍ. Každý cítí, u čeho ho srdce hřeje a kdy je mu dobře.

A kde je nám dobře, lehce, nadšeně, zdravě, tam je cesta našeho vyššího já, naší duše. A jedině ta nás uspokojí. Nic jiného.

Uvědomila jsem si, že když mám ten “svatý stav” víry, nadšení, vize (v malých i velkých věcech), mám si ho udržet. Co nejdéle. Raději se nemám ptát skeptiků.  Raději se s nimi o to nedělit.  Možná odejít, když nevěří se mnou a nepodpoří mě.  Možná budu natolik věřit, že nakazím já je.  Pokud vlastní síla není ještě ustálená, raději být s lidmi napojenými na intuici.  Čistými a sebe-vědomými.

Uvědomila jsem si to nedávno při rozhovorech s lékaři. Jen málokterý mě podržel ve vizi uzdravení. Vnímala jsem, jak je celý komplex nemocnice mnohdy hrobem nadějí, tvůrcem strachu a tím i nemocí.  Víra nemoci či víra zdraví.

I ten, kdo říká, že nevěří, přece něčemu věří. Buď, že ANO, nebo že NE.  A čemu VĚŘÍME, to TVOŘÍME. Základní zákon. Nemá vyjímek.

A čemu věříte vy? Radosti, lásce, lehkosti, regeneraci, možným změnám k lepšímu, vývoji, ponaučení, touze po lásce a pororumění. Božství v nás? Nebo jste zrezignovali? Ale v tom dobře není. Vyskočte z toho zpátky, vzpomeňte, jak jste byli dětmi. To je stav, ve kterém jste to uměli a byli.  Dá se dojít k němu zpět.  Zvítězit nad iluzí všude kolem viděnou. Jako Neo z Matrixu.  A jedině komu pak odevzdáme svoji moc,  je s důvěrou zpátky – bohu, celku, stvořiteli, BYTÍ.  Nikam jinam. Držím palce vám i sobě.  Neboť v tom stavu je moc dobře.