Místo, kde nemají elektřinu, nedosáhne tam žádná wifi a mobil se chytá jen někdy. Jezdím tam za kamarádkou, na “chatičku”, jak ona říká. To ticho je tam naprosté, obarvené zvukem potoka, který vám vyčistí mozek, hlavu, mysl. Tam se úplně uvolníte, změknete, spánek na vás přijde se sfouknutím svíčky, či zhasnutím baterky. Nic vás neodláká od sladkého spánku – ani počítač, ani práce, ani maily, ani Facebook, ani TV. Protože tam prostě není a signál tam spíš nechytnete než že ano.

Přesto dostáváte hlubokou výživu pro duši. Ten les kolem, hvězdy, které vám padají na hlavu, když jdete v noci čurat někam do trávy, možno až na kadibudku.  To svítí měsíc a potok hučí, nikde nikdo, široko daleko.

Nedivím se kamarádce Janičce, že ona je rodinným dobrým duchem této chaloupky. Zná ji od mala, postavil ji, myslím, její tatínek a ten ji tam od mala navykl být.

Pro ni není problém, být tam sama třeba 2 týdny. To já, její návštěva a člověk ze skoro města (i když chodící bosa a koupající se nahá ve studeném rybníce), snad bych ani neuměla. “Musím to zkusit někdy, že bys mě tady nechala”, říkám jí – okusit ten klid pro sebe.

Ona – velmi neposedný člověk, tady nachází klid na duši.  A její dcera mi říká “Máma mi vždycky říkala, když jsem byla malá : “Poslouchej to ticho” a mě to štvalo a já to nechápala. A teď…to stejné říkám svému malému synovi a směju se. Už jsem pochopila a toužím po tom taky”.

Minulý rok jsem tu byla málo. A tak jsem aspoň na podzim přijela : “Janičko, přespat tady chci, jednu noc poslouchat ten potok a ve spánku udělat ten výmaz místním klidem”. A tak bylo. A letos to doženu.

Právě jsem se vrátila domů, osvěžená a lesně vyspaná. A už tu sedím do noci, kolem světla, koukám na počítač, spánek odsouvám. Klasika. To je město, civilizace. Mnoho vzruchů a z každého trochu.

Tam v lese se vše zjednoduší. Víc cítíte vůně. Potřebujete méně jíst a pouhý chleba s máslem, či medem je hostina. Místo rádia ptáčci, šum listí a potok. Náklady minimální, tedy nutnost vydělávat také.

To je síla ticha. Je v něm vše a tváří se to jakoby nic.

Znám TICHO s velkým T…. a kromě lesa ho zažívám třeba při meditacích, zavřené oči a ponořená do SEBE s tím velkým S. A taky hluboké, nejhlubší ticho vlastního JÁ a zároveň boha cítím intenzivně na setkáních s Marcelkou z hor (www.marcelkazhor.cz). Tam se uvnitřní kromě Marci  a jejího muže Romka i třeba 30 lidí a to je jízda a síla.

Tam přichází vhledy a to Vám řeknu, to je mnohem mnohem mnohem větší než TV a hlasy zvenčí. A když si to člověk osahá a navykne si do TICHA vklouzávat, pak stíhá i v něm BÝT a zároveň si pěkně ŽÍT v těle a život se stává čím dál tím více HROU,  kterou i má původně být.

Co tím chci říct? Vlastně NIC. Jen sdílím a moc doporučuji. Na těchto stránkách třeba mé  vedené meditace.

A co nejčastěji do přírody. Mějte se krásně, uvnitř tiše a zvenčí hodně vesele a klidně někdy nahlas.

Jana Fedorčák – van Coppenolle
https://tancimzivotem.cz/
https://www.facebook.com/ObjevSvujPotencial/– inspirativní články, videa a mé akce
https://www.facebook.com/jana.vancoppenolle
https://www.facebook.com/JanaFeDenik/ – blog ze života

Můj video kanál na youtube