Pavlína, mladá žena, asi 30let. Neustálý finanční nedostatek a nemůže najít práci, která ji naplňuje. Pracuje, jako se docela často děje, že se “musí uživit”. Call centrum, prodej cigaret atd, vůbec ji to nebaví.
Když říká, co by chtěla, tak prý, ať jsem pro ostatní prospěšná a dělám lepší svět. To by sice znělo hezky, tak charitativně, ale není v tom šťáva ani víra. Vnímám v jejím případě, že ta uzdravená verze Pavlíny je hlavně šťastná pro sebe, dělá, co dělat má a co je jí zároveň velkým potěšením a blahem.
(Když jsme totiž tou prodlouženou rukou BOHA, tak víme, kde je naše místo a nic na světě nás nenaplňuje více).
Je velký rozdíl, když slyšíte slova z duše a když z hlavy. Zablokovaný člověk má prostě představy, ale ne prožitky.
Ujasnily jsme si tedy cíl a šly do terapie zRUŠení programů. Mám to ráda, je to jako vyřešený rébus, který se člověku ukáže a on ho vyluští.
Kdepak tahle mladá žena vzala přesvědčení, které jí brání být na svém místě a dělat, co ji skutečně vzrušuje a baví? A jaká ta přesvědčení v hlavě asi nosí?
Obraz 1.
A už se ocitáme v rodině, na návštěvě u babičky a tety. Rodiče se účastní také, atmosféra v rodině je většinou v tomto duchu. 6ti letá Pavlína slyší od vedle rozhovory o těžké nudné práci, kterou je třeba VYDRŽET. “To je normální, že tě práce nebaví, děláš, abys vydělal a uživil rodinu”. Malá holčička ještě v té době VÍ (hluboce uvnitř), že to není pravda, nemá ale sílu jim to jít říct. Oni ji neberou vážně a neposlouchají jejím “dětským” názorům. Tak neříká nic a postupně nasává atmosféru rodiny.” Nemysli si, že se uživíš jen tím, co tě baví”, slyší.
Máma sice ještě v zábavu věří, ale jen jako koníček, možná, holčičko, v kroužcích, okrajově.
Obraz 2.
Vzpomínka, kdy máma vypráví, že táta chtěl kdysi dělat u železnice. Ihned vzpomínka z prenatálního období, dítě na cestě (Pavlína), rodiče se musí brát. Táta se řídí rodovým zvykem :”je třeba uživit rodinu, zapoměň na sny” . I jeho táta už se tím řídil a celý život dřel na šachtě.
A když je dítě na cestě, táta věří, že svým snem nevydělá dost peněz a jde tamtéž. Tam, kde hrozí úraz, smrt, kde si ničí zdraví a kde ho to vůbec netěší. Jak velí rodový návyk a vzor, OBĚTUJE SE A SVÉ SNY. A Pavlínka v pozici děťátka na cestě se pokládá za překážku jeho snům. Pro sebe je viníkem té situace. (Paradoxně tato emoce vytváří v jejím životě teď totéž. Ona z vnitřní solidarity nastupuje svoji stejnou neveselou cestu práce bez naplnění).
Obraz 3.
to už jen emocionálně okoření. Holčička plná strachu o tatínka, po nějakém výbuchu v dole ho prosí, aby tam nebyl, aby šel dělat něco jiného. Ještě je v ní zbytek víra, že člověk má dělat, kam jej srdce táhne. Ale táta to hodí do koše, své pocity samozrady neposlouchá a tvrdí, že vše je v pořádku. Holčička polkne snahy o změnu a přestává věřit, že se něco změní. Že je vůbec možnost žít jinak.
Program : musím vydělat peníze, i za cenu ničení zdraví, strachu o život, nelze to jinak, je třeba uživit rodinu…..
To, co ale mluví “bůh” (vesmír, život, vědomí…) v nás zní tak, jak to věděla původně ta malá holčička :
“Člověče, naslouchej svému nitru. Vnímej, kam tě srdce táhne. Kde je pro tebe chuť zábavy a vzrušení, co tě baví, co živí tvou duši. Tam běž, tam bude místo pro tebe, tam budeš šťastný. A když budeš spokojený a šťastný, od duše, pak budeš v naprosté hojnosti. Vše k tobě přijde. Bude šťastná i tvá rodina.
Skrze děti chodí radost i hojnost. Buď v důvěře ke mě, že se o tebe vždy postarám, když budeš na svém místě. A to poznáš podle vnitřní radosti. Děti to ví. Chtějí dělat, co je baví a nedělat, co jim někdo z rozumu přikazuje. Poslouchej svou dcerku. Nauč ji, jak se žije v radosti. Jinak, než tě učili tví rodiče. Dřít kvůli výdělku a uživení, z donucení. Zkus hledat jiný způsob” “Nejdřív se ale nauč naslouchat své duši. Čili intuici. Mluv se MNOU”.
Táta neslyšel, je to tady na další generaci.
Pavlína udělala kus práce. Teď uvidíme, jak to poznání a nové vědění zrealizuje v praxi. Půjde jí to už lépe bez těch rodových programů.
Přeji vám také slyšet více hlas duše než hlas programů z hlavy, ustrašených, naučených, dělající z nás menší a bezmocné. Když se obrátíme k hlasu duše a budeme komunikaci s bohem uvnitř pravidelně trénovat, uslyšíme krásně ten vnitřní hlas a vedení. |A ten nás vede vždycky správně. Ke štěstí, hojnosti, zdraví, lehkosti bytí. Neboť to je PŘIROZENOST ŽIVOTA.