Dnes mám narozeniny. Takové obávané číslo. Koukám ráno kolem sebe. Všechno stejné, cítím se fajn.

Pokud tu budu dalších 50, pak to bude neuvěřitelná jízda plná zážitků a poznání. Protože i kdyby se Vesmír rozhodl už teď mě z té hry stáhnout, tak i dosud to bylo super. Plné, barevné, jiskřivé. Ale možná je to teprve ZAČÁTEK.

Kdyby se prodloužil lidský věk a se svezla bych se s toto vlnou a byla bych tu do 200.  Tak v tom případě teď vstupuji branou do dospělého života. Kolik pochopení, klidu, moudrosti a poznání by člověk nasbíral…jak lehce by se mi mohlo žít (věci a děje jsem dřív brala dost vážně, i jsem se natrápila – zpětně vidím, že se vše vyřešilo a není nad čím brečet).

A vážně, tak nějak na těch 25 si připadám. Noooo, samozřejně, ony  tam ty hlásky kolektivního vědomí občas vykouknou. Používají hodně slůvka: “ted už, UŽ”. Koukají na problémy okolo,  jsou takové ustarané, přešlé, unavené…ale…poznávám je, jsou to jen prográmky, to nemluví DUŠE.

Některé kapitolky  knihy  TOHOTO života jsem zvládla na výbornou. Některé jsou úplně dočtené – a vše, co měly dát, už daly… U některých cítím, že se ještě budou krásně rozvíjet. Jsou tu takové zabržděné kapitolky – buď na ně zatím nebyl prostor, nebo je ani rozvinout prostě nenechám, nebo teprve čekají na uchopení. Byly jiné věci přednější. No a o některých zatím vůbec nevím. Vykouknou ve správný čas (tak se to vždycky dělo a nikdy to nešlo minout). Něco nového, nečekaného, silného jako magnet.

Je fakt, že právě v této době vnímám uvolnění kapitoly MÁMA (obrovský vděk za ni). Trochu se k ní váže ten pocit “prázdné hnízdo”. To bych si nikdy nepřipustila, že tohle by mě, tak činorodou, mohlo vůbec potkat.

Některé pocity a reakce jsou, myslím, už z generací hluboce v nás.
Stejně mě překvapily loni ohromně extatické a nádherné pocity při naší svatbě. Být nevěstou – dospělou – je vážně paráda. A člověku se objeví pocity, které bych nikdy neřekla, že bych je tam mohla mít. Oddání se s mužem, vše řečeno nahlas, moc hezké. Cítili jsme velkou vesmírnou podporu a aniž bychom  po 15 letech soužití něco významného očekávali, něco v nás je jinak a moc hezky. ( Více :Naše svatba na soutoku řek )

A tak v tom trochu prázdnějším prostoru mého života se musím trochu rozkoukat, co vlastně chci rozvíjet, co už jen bere pozornost, co mám ze zvyku, a co do toho prostoru mého života chci dát.

Mnoho věcí se valí setrvačností a pak jsem někdy jako robot, dělající navyklé věci.
Ale POZÓR, to je můj život.

Identifikačním znamením, co mi do něj patří, jsou pocity, které u té, které činnosti mám.
Tedy INTUICE – ta se myslím, už krásně rozvinula.

Jsme už dobré kamarádky, vím, že dokáže neuvěřitelné věci. Někam mě poslat na minutu přesně, zorganizovat setkání, neuvěřitelné synchronicity.
Tolikrát dělá zázraky a já se můžu vézt v proudu. Plně jí věřit.  Že ve správný čas chodí správné věci do života. Pak jsou podpořeny správnými lidmi okolo.  Že život může být i v klidu. Že jsme tu pro radost. A objevování.

A tak se vážně začínám těšit, co na mě vykoukne a bude mě lákat.
O několika lákadlech vím. A když si představím, že…mám velkou hromadu peněz, hojnost nekonečnou, …tak vím, co se mi chce. Učit se zpívat, kreslit, tančit, jezdit po světě a koukat kolem sebe.  Objevovat svůj potenciál. Při tom všem mě určitě nepřejde chuť dělat, co dělám.
Zprostředkovávat své objevy ostatním zvědavým, pomáhat i jim se najít, své poklady v sobě, stírat závoje zapomění a tuposti, probouzet, koupat se ve světle, dělat svět (svůj i ten kolem) lepším.

To jsem už vypozorovala, že cokoli se já učím s nadšením, cokoli objevuji, to hned, skoro od začátku, učím a předávám dále. Tak už to je, taková schopnost, pomocí nadšení předávat, mi byla nadělena. Už vím, kde jsou mé talenty a myslím, že budou vykukovat i další návazné.

Na plotě máme : “Kéž jsou všechny bytosti šťastny”
A tak se staň , na světě přece má být krásně. Ten svět na to má a láska na nás tekoucí a nabízející se nám je nekonečná a navždy.

Těším se čím dál víc na ty kapitoly, které se dneškem otevírají. Bude to určitě prima super jízda. Či plavba řekou života, o kterém dnes už vím, že je na mé straně.

Čím dřív se na tu řeku položím s naprostou důvěru v moudré vyšší vedení, tím víc si ji vychutnám. Je to přece cesta mé duše. Té je jedno, kolik roků má moje tělo. Duše je nesmrtelná, má jasný plán a cíl. A když ji nechám se projevovat, i tělíčko si bude libovat, bude zdravé, spolupracující a “trvanlivě čerstvé”.

A tak letím. A jsem vděčná, že jste na mé cestě. I já ráda na ní zasvítím zase vám. Moc mě to tu baví.

Jana Fedorčák – van Coppenolle
https://tancimzivotem.cz
https://www.facebook.com/jana.vancoppenolle
https://www.facebook.com/JanaFeDenik/ – blog ze života