Připadá mi (a pravděpodobně to tak i je), že scénář mého života jsem si sepsala někde v mezidobí životů a že jistá jasná cesta tak září a vede, že z ní ani moc uhnout nemůžu.To je vlastně krásné a uklidňující.
Má duše si to hlídá a já (v téhle lidské podobě) ji poslouchám.

Narodila jsem se mým mladým rodičům, kteří nebyli připraveni a já už tady chtěla. A tak jsem si vyzkoušela nebýt tak úplně chtěná. Během vývinu mého tělíčka došlo v mé rodině k “tragédii” – tak tady na světě lidé vnímají smrt mladého člověka. Život si vzala sestra mé mámy a tak mě přivítali mí milovaní zahalení smutkem, i skrytou zlostí (maminka) za ten čin.
Tam odněkud ze světla asi člověk vidí, že plakat až tak není třeba, že smrt neexistuje, ale těm v tělech to nevysvětlíte.
A tak jsem se stala rozsvědcovačem a nadějí.

Milovaná jsem byla. Miminko léčivé. A má rodina po smrti Elišky měla opravený žebříček hodnot.
Vyrůstala jsem v prostředí bez zákazů, s pohlazením, s volností. Já ovšem k tomu jsem převzala roli zachránce rodiny a hodné holky, která už nikdy nikoho nezarmoutí.
Obrázek na stěně v černém rámečku s dívčí tváří mi připomínal, že zármutku už tu bylo dost.
Předčasně zodpovědná a vzorná, nezlobící. Malá blonďatá, trochu jako kluk.

S partou holek na dvoře, která mi nahrazovala chybějícího sourozence. Malá Janka se mi říkalo, protože jsem z nás byla nejmladší.
Naše hry byly fantastické a vynalézavé. To zažijete jen v době bez mobilů a s minimem TV programů. V době večerníčků a nedělních vysílání pro děti. Jinak stále venku, soutěže a hry a stavění stanů ….Panenky a kočárky, z krytu ve sklepě jsme si vytvořily klubovnu a naše fantazie neznaly mezí. Pohybu hodně, sáňky, bruslení, karty,hraní, závody v kde čem, vybíjená, 4 z tanku a pes, četníci a zloději, skákání panáka atd atd. Na stromech jsem jako doma a miluji obírat třešně a višně a přímo na stromě se jich přejíst.

V té době ani nevnímáme, že jsou nějací komunisté atd, prostě si hrajeme.
A ve škole jsem nástěnkář a vymýšlím ozdoby na výročí VŘSR, Den československo sovětského přátelství atd. A doma říkají někomu “komouši”. Jsem malá, jdu po škole a přemýšlím, zda to jsou myšleni ti “komunisti”?

Tohle dětství probíhá u babičky a dědečka. Tam je klid a zázemí.
Mamka s taťkou to spolu vydrželi pouze rok.
Taťka pak emigroval do USA. Asi toužil po svobodě. A já tím měla náplast pro komunisty trochu divnou. Mělo to ale i své výhody.
Pocit dostat balík s Ameriky je fantastický. Panenky malující, cvíčící, mluvící. V té době neuvěřitelná věc. Klokanky, džíny, moje skříň byla jak z tuzexu a já si to ani neuvědomovala. A jak jsem byla navíc přeskromná, pomalu jsem se bála v tom chodit. Aby mi ostatní nezáviděli náhodou a necítili se blbě. Až později mi došlo, že krásné nastavení – z nebe spadne balík s dárky – si v životě ráda nechám jako možnost.

Taťka daleko, vlastně nebyl, naštěstí můj hodný děda zastal jeho roli. Dlouho jsem nechápala, jak se mohl vzdát toho, být navždy daleko od své malé holčičky a své pocity zrady a opuštění jsem musela prožívat ve vztazích s muži ještě dlouho. Než jsem si to konečně vyčistila, pustila to z emocí a teď je mi to prostě jedno. Je to tak, jak to je. Děkuji, že mi dal život a jistě mnohé talenty.

No a mamka….moje milovaná mamka (to vím až teď). Pila a pila. Žádný spoleh, chlastparty, několikrát vyhozená ze zaměstnání. Měla potenciál být skvělá učitelka. Místo toho…ostudy. Pády, modřiny, nesplněné sliby a jedna úplně nešťastná dcera, co to neuměla zastavit. A musela se dívat bezmocně na ten úpadek.

A tak jsem si myslela, že ji ráda nemám. Vylívala jsem ty flašky a bouchala na dveře. Bojovala s alkoholem, aby nebyl. Jooo, děti alkoholiků…předčasně dospělé a nezlobící. Nějaká puberta, tak to mě minulo. Utajená, v žádném případě neobtěžující. Teď dokážu lidi na terapkách (www.tancimzivotem.cz) pochopit, vnímat, pomoci.

V dospělosti jsem si tohle krásně vyčistila “RUŠkou”, na dětské emoce, zaražené v nás, je absolutně nejlepší. Tady můj výsledek:Fotka s mojí mámou

Teď vnímám své dětství s nadhledem, jsem schopna se soustředit na to pěkné, ostatní je po tom všem čistění bez emocí a programů a to je klid v duši. A všechno, co se stalo dnes využívám pro svoji práci s lidmi, při terapích, zůstala empatie a schopnost nacítění, bez přebírání jejich bolesti. Pomoc při jejich uvolnění z programů. Jde to a to je skvělé : https://tancimzivotem.cz/

Můj svět byly knížky a okolo puberty přišly náhledy k cestě sebepoznání. Dědův bratr cvičil JÓGU (doba 70 tých let), naučil mě stoj na hlavě a to pokládám za návrat k mé dávné cestě SEBEPOZNÁNÍ. Tenkrát mě to začlo zajímat.

Dítě vyrostlo a začíná se stavět na vlastní nohy. Jeho”cesta” volá.

Hormony, dívka slečna a lásky….Více pokračování : Část 2. – Dívka, dospělost a svět

Jana Fedorčák – van Coppenolle
https://tancimzivotem.cz/
https://www.facebook.com/ObjevSvujPotencial/– inspirativní články, videa a mé akce
https://www.facebook.com/jana.vancoppenolle
https://www.facebook.com/JanaFeDenik/ – blog ze života