Došlo mi při poslechu včerejší ankety  v rádiu : Čím jste chtěli být, jako malí? Pilotem, učitelkou, princeznou, doktorem… Vnímám, že už jako malí, v láskyplném prostředí školky či rodiny jsme jistě slyšeli tuto otázku. „Čím budeš, až budeš velká-ý“. „Čím chceš jednou být?

A tak jsme malovali obrázky a odpovídali na tuto běžnou otázku.  A uvěřili našim „bohům“(rodičům), že něčím teprve budeme. Musíme být. Teprve, až budeme kosmonautem, učitelkou, právníkem, dělníkem…něčím, budeme plnohodnotní.  Přitom je to ukázkový kolektivní program. OBROVSKÁ ILUZE.

A tak jsme uvěřili, že budeme „muset“ něčím být. Pracovat se tomu říká. A se slovem muset to není moc příjemné. Přitom každého z nás přirozeně něco baví. Bez téhle iluze bychom toto mohli rozvíjet a bavilo by nás to a hojnost by nás při tom provázela. Uvěřila tomu (téměř) celá společnost a jedeme v tom, myslím, všichni.

My jsme už BYLI. Dokonale byli.  Každý z nás jedinečný kousek stvoření. A přišli jsme sem užít si život.  Jedinečným způsobem. Prožít to, po čem toužíme. Málokoho z nás by bavilo se jen válet. Každý by si našel, co ho baví a třeba by přitom vypadal chvíli jako doktor, pilot, maminka, stavař, básník….atd. Jen bychom se tím ale bavili. A pravděpodobně bychom to dělali s nadšením, naplno a pořádně.

Nemusíme už ničím být. Jen BÝT. Před tou otázkou a před vírou v ni to tak ještě bylo. Zkusme se vrátit zpátky před tu chvíli a zase jen být a bavit se. S plnou důverou, že je o nás všechny dokonale postaráno.

Ono to tak totiž je. Přeji krásné vzpomenutí se.