Kdysi žila jedna velmi zbožná paní. Každý den se dlouze modlila a věřila, že Bůh ji slyší a jednoho dne k ní i promluví. A tak se stalo, že byla vyslyšena. Při své ranní modlitbě, bylo to těsně před Vánoci, uslyšela náhle Boží hlas.

Oznámil jí: “Dnes tě přijdu navštívit.”

Dokážete si představit, jaká to pro ni byla pocta a radost. „Zázrak!“ zašeptala a honem se vrhla douklízení a leštění, cídění a smejčení, aby bylo všechno, jak se patří. Také bylo zapotřebí připravit vzácnému hostu pohoštění, a tak horečně vařila, hnětla těsto a pekla cukroví. Když byla se vším hotova, všecka udýchána, oblékla si sváteční šaty, posadila se u okna a netrpělivě vyhlížela Boha.

Po chvíli kdosi zaklepal na dveře. Stará paní spěchala ke dveřím.
Ale stála za nimi jen sousedka.
Prý by potřebovala špetku soli, protože jí právě došla. Paní ji okřikla: “Musíš mě s takovou hloupostí zdržovat právě teď? Čekám na Boha.
Má tu být každou chvíli. Přijď někdy jindy.”
A zabouchla překvapené sousedce dveře před nosem.

Netrvalo dlouho a opět se ozvalo klepání. Paní se rychle podívala do zrcadla, upravila si vlasy a šaty, aby bylo s příchodem Boha všechno dokonalé, a spěchala vzrušeně ke dveřím. Ale kdo ji
to zase ruší?! Nějaký chlapec, zachumlaný v omšelém saku. Prodával levné knoflíky a mýdlo. Oči měl jako plamínky, plné laskavé přítomnosti. „Alespoň přivoňte,“ nabízel kousek barevného
mýdla. Stará paní se na něj obořila: “Já teď čekám na Boha-a na tebe, kluku nemytá, nemám čas. Přijď zítra.” A zavřela před ním prudce dveře.

Za chvíli někdo bere za kliku. Paní přistoupila ke dveřím. Uviděla však jen svého muže, který se vracel po práci. „Dneska mám hlad jako vlk,
mámo, copak jsi dobrého navařila?“ Položil jí pevně a
vlídně ruku kolem ramen. „Dej pokoj s večeří,“ odstrčila ho, „nemám teď na tebe čas, čekám na Boha.” Muž nechápavě zakroutil hlavou. „V chalupě to voní jako o posvícení,“ povídá ještě. „Pro vzácného hosta jsem na
vařila. Vezmi si chleba a nevyrušuj mne v čekání.“ Muž, jsa prací
vyčerpaný, se dalšího vysvětlení nedomáhal, obsloužil se rozmrzele chlebem a šel spát.

Vtom se znovu ozvalo klepání. Paní vyběhla, otevřela dveře a uviděla staříka v potrhaných šatech.
„Darujte kousek chleba, paní,” prosil, „rád vám za tu laskavost dvůr zametu.“
“To tak! Dejte mi všichni pokoj! Já čekám na Boha. A vy se kliďte od mého prahu!” řekla už opravdu nazlobeně. Starý muž se tedy odbelhal a milá paní dál netrpělivě čekala na Boha. Hodiny plynuly a nic se nedělo. Byla už půlnoc a Bůh pořád nikde. Paní byla hluboce zklamaná. Nakonec si řekla, že už čekat nebude a půjde si lehnout.

Když usnula, zdál se jí sen. V tom snu se jí Bůh ukázal a znovu promluvil: “Dneska jsem tě čtyřikrát přišel navštívit. Třikrát jsem stál u tvých dveří a jednou i vešel, ale ty jsi mě ani jednou
neviděla.”