Bytost, říkající si Mooji, mám moc ráda. Pro mě blízká a srozumitelná, otevírající hlubiny mé opravdovosti. Dříve, či později, každý kdo hledá sebe, je doveden do svého nitra, kde najde celý vesmír.O pochybnostech, které chodí po každém prožitku sebe….”Ty údery přijdou, protože jste na správné cestě… O tom nekonečném, nehybném, mohutném prostoru, je nadčasový, nenapadnutelný, nepomíjející. …To je to, pro co naše srdce bije, to po čem člověk skutečně touží….”.
Znám sama na sobě, prožitky sama sebe jako součásti boha jsou jasné, hluboké, čisté a bez pochyb. Někdy po nich, často v noci přichází ataky mysli, která už přes den tak neblázni. Často zaměstnána vnějším světem prostě nemá prostor. Návraty k sobě. Ta nejjednodušší věc a přitom dá tolik práce. Spíše soustředení na to, co má skutečně smysl . Zaměřování pozornosti na to, co opravdu chci. A to už není z vnějšího světa. Mám to na dosah. Tahle cesta je dlouhá 30cm a vede z hlavy do srdce, jak někdo řekl.
Tyhle probuzené bytosti pomáhají ostatním na té cestě. Aby držely směr, slyšely hlas své duše a boha v sobě a zase se neztrácely. Třeba vás také osloví. Jinak stejně srozumitelně vnímám i Marcelku(www.marcelkazhor.cz) a Kosi.