Zmíněný medicínský obor vychází z toho, že každá nemoc zrcadlí velmi konkrétní myšlenkové vzorce, a jsme-li ochotni je prohlédnout a proměňovat, buněčný systém se začne proměňovat analogicky z nemoci zase do zdraví. Jarmila Klímová z Konzultačního a terapeutického institutu Praha se psychosomatické medicíně věnuje více než patnáct let. Většina lidí si přeje dožít se ve zdraví vysokého věku, přitom nejvíce záleží na nich samých, jestli se to podaří. Jak vyplývá z tohoto rozhovoru, k dlouhověkosti může vést naplnění svého nitra láskou ke všem lidem, živým tvorům a přírodě jako celku a pocity štěstí a radosti.

Jaký je tedy skutečný potenciál lidského těla?

Kdybychom opravdu žili pouze podle biologických hodin, mohli bychom tu být v klidu 380 až 460 let, protože na tento věk je nastavené naše tělo. Průměrná buňka v těle přežívá šest až osm let a naše buněčné dělení je nastavené na číslo 60, takže jsme schopni replikovat 60 buněčných generací. Tak si to vynásobte! A proč tedy žijeme jen 60 nebo 80 let? No protože ten nejdůležitější vliv z vnitřku nás samých, který zásadně ovlivňuje délku a kvalitu života, nepřijímáme.

Pokud bychom tomu napomohli, buňky nás přenesou minimálně přes dvě až tři století. Takzvaná západní a konvenční medicína, která člověka pojímá jen jako kyblík bílkovin, však jakékoli psychické, energetické a emoční vlivy na délku a kvalitu života odmítá.

Biologická schránka je nastavená na několik set let života, ale není toho schopná především kvůli tomu, že další aspekty lidského bytí – ať už to jsou pocity viny, křivdy, či nemocné vztahy, v nichž žijeme a které nás trápí a týrají a tím pádem devastují naši psychiku – to začnou ničit a kanibalizovat. Stejně tak působí nepoznaná, neobjevená a nežitá spiritualita, bez níž v životě nikam nesměřujeme. Ani buňky, které mají svoji vlastní nesmírně vysokou inteligenci, podle níž žijí, dělí se a regenerují, nedostanou-li zprávu, proč by to měly udělat ještě třeba padesátkrát, neudělají to. Obnoví se třeba jen desetkrát, protože smysl toho všeho jim nebyl dán. Jestliže jsme však smysl poznali a žijeme ho, je našim buněčným strukturám předáván automaticky.

Vysokého věku se paradoxně dožilo mnoho z těch, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory a následnou perzekucí za komunismu. Lze to nějak vysvětlit?

Tito lidé žili svojí ideou a vysokým spirituálním přesvědčením, a tak se běžně dožili devadesáti let i stovky, zatímco statisíce jejich vrstevníků se nedožily ani šedesátky. O biologické opotřebovanosti těla je to tedy až na posledním místě. Začíná to v hlavě a v tom, jak si nakoncipujeme smysl života a jeho náplň. Co můžeme pro tělo udělat na tělesné rovině, je v pořádku a dělejme to, ale na prvním místě je to, jaký nepořádek či naopak harmonii nosíme v sobě samých, to má větší sílu. Lidé přemýšlejí o životě velmi krátkozrakým způsobem a jejich tělesná stránka tomu odpovídá. V praxi se setkávám s klienty, kteří řeší nějaký svůj problém, a když jim řeknu, co by se přitom dalo rozvíjet, odpovědí, že jim to už nestojí za to. V ten moment jim dávám na papíře nakreslenou deseticentimetrovou úsečku a poprosím je, aby mi na ni nakreslili bod, kde se teď cítí být v délce života. Je to symbolické myšlení hovořící o našem hlubokém nastavení.

Lidé si délku života determinují svým životním postojem a nemusí to vycházet jen z jejich jakéhosi depresivního naladění, ale i z rodinného nastavení. To je případ, kdy třeba přijde muž a říká, že jeho tatínek i dědeček se dožili pětašedesáti a on se tedy také dožije pětašedesáti. Sám sebe o tom přesvědčí natolik, že se samozřejmě také dožije akorát té pětašedesátky. Bylo prokázáno, že procento geneticky daných chorob je nižší než 2 %. Nemoci se předávají z generace na generaci nikoli proto, že je vada v nějakém konkrétním genu, ale jde o předávání celého energeticko-myšlenkového a emočního schématu, který má obrovskou sílu.

Biologický potenciál tělesné regenerace je tedy velký, ale kvůli našim vnitřním nevyřešeným zátěžím neprobíhá.

Probíhá, protože kdybychom úžasnou, ozdravnou a vysoce regenerační schopnost vůbec neměli, nedožili bychom se ani třiceti let. Zátěže, ať z našeho současného života, nebo ty, které jsou nastřádány transgeneračně či karmicky, jsou značné, ale buňky i přesto všechno fungují. Připomenu parafrázi Woodyho Allena, který řekl, že život je tak silný, že se uchytí i v New Yorku.

To mi připomíná pampelišky, které prorazí i betonem.

Život je sám o sobě naprogramovaný. Ve vyšším plánu je něco, co z našeho racionálního pohledu vůbec nemáme šanci pochopit. Hrajeme si však na to, že to víme, ba co hůř, hrajeme si na to, že to můžeme řídit.

Mohl biblický Metuzalém žít devět set let?

Několik století tu rozhodně být mohl.

Naopak v době ledové a mamutů žili lidé pouhých dvacet let, někdy i méně. Umírali, jen co se rozmnožili.

Důvodem bylo to, že žili v extrémně nepříznivých podmínkách, a to nejen těch fyzických. Základním životním nastavením byl existenciální strach, který životní energii kanibalizuje ze všeho nejvíc. Vyčerpají se energetické zásoby, vyčerpá se funkce ledvin, spadne funkce jater a tělo umírá. Když je zprostředkování každého jídla otázkou života a smrti, je velký úspěch dožít se dvaceti let.

S délkou našeho života tedy přímo souvisí energie ledvin?

Ledviny hlídají veškerou toxicitu organismu a zároveň jsou sídlem životní energie. Když se kvůli neustále přítomnému existenciálnímu strachu energie ledvin vyčerpá, ledviny začnou selhávat, což v těle spustí kaskádovitou reakci, až organismus zkolabuje na multiorgánové selhání. Ledviny jsou zároveň znakem párovosti bytí. Je to největší párový orgán v těle, který máme. Proto se v něm zobrazuje i naše sociální nastavení, tedy harmonické či naopak poškozené bytí v páru.

Co bychom tedy dnes měli dělat pro to, abychom žili kvalitně co nejdéle?

Měli bychom udržovat v rovnováze všech pět aspektů svého bytí, které zohledňuje psychosomatická medicína. K člověku přistupuje z pěti rovin – tělesné neboli biologické, psychické, sociální, spirituální a energetické. Pojem zdraví pochází z řečtiny a původní význam tohoto slova je celek. Jedině tehdy, když budeme v rovnováze udržovat celek a nebudeme žádný z uvedených aspektů povyšovat nad jiný, máme šanci na dlouhý život s vysokou kvalitou.

V praxi to je o tom, abychom se stejnou samozřejmostí, jako jíme jídlo, které nám prospívá, měli přiměřenou pohybovou aktivitu, ošetřovali svoji mysl, pěstovali vztahy, které jsou pro nás prospěšné, žili v těch, kde jsme milováni a ne poškozováni. A také abychom se ptali sami sebe po smyslu bytí a ruku v ruce s tím objevovali své vnitřní hodnoty a vlastní spirituální koncept. Když toto vše budeme žít, budeme plni energie a buňky budou moci fungovat tak, jak je potřeba. Také je nutné pečlivě ošetřovat vlastní energetické zdroje, být k nim citlivý a pokorný.

Zřejmě v tom spočívá kouzlo přirozenosti?

Před tisíci lety toto „kouzlo“ pojmenovalo například učení tao, ale bylo žito i bez pojmenování. Na taoismu je nádherné, že se tam nikdo nikomu nezpovídá. Neexistuje instituce, která by vás soudila, autorita, k níž je nutné se klanět. Není zde životní koncept postavený na tom, že když teď budu trpět, pak se budu mít dobře. Vše je tady a teď s nejvyšší zodpovědností tak, jak umím.

Zajímavé je, že člověk se bojí stejně tak smrti jako nesmrtelnosti. Jak si to vysvětlit?

Na našich psychoterapeutických seminářích věnujeme velkou pozornost smrti a zrození jako fenoménům, které ohraničují biologický život. Docházíme k tomu, že ani s jedním z těchto témat naše společnost neumí zacházet a že národy, které ve své nadutosti pojmenováváme jako primitivní, jsou na tom v tomto ohledu lépe než my, protože jsou schopny tyto jevy zaintegrovat do cykličnosti bytí. Právě proto, že to jsou jevy pro nás velice obtížně uchopitelné, v průmyslově vyspělých zemích se institucionalizovaly, abychom k nim nemuseli mít bytostně prožitkový vztah.

Bytí se, obrazně řečeno, odehrává na spirále, která v podstatě nekončí. Naše vnímání světa, které je tady minimálně dvě stě let determinováno přísně materialistickým paradigmatem, však vnímá čas a život jako lineární. Tím pádem tu je „začátek“ a „konec“, za něž nevidíme. Lidé se bojí čehokoli, co je neznámé, a pokud smrt budeme chápat jako něco neuchopitelného a strašidelného, tak i proces stárnutí, které nás ke smrti přibližuje, budeme chápat podobně.

Čeho se na stárnutí tedy bojíme?

V naší společnosti se stárnutí bojíme proto, že se bojíme úpadku svých schopností, za něž jsme oceňováni. Máme strach z opovržení, nevýkonnosti, bezmoci, nevšímavosti a ignorance. Hodnoty, které jsou v naší konzumní společnosti vyvyšované, jsou totiž ryze materiální a od duchovních hodnot se ustoupilo. Zralý člověk je jako naplněná knihovna, jenže jeho duchovní a prožitkové hodnoty nasbírané za celý život nikoho příliš nezajímají. Akcentována je především výkonnost a tělesná atraktivita.

Ženy jsou v časopisech masírovány módní komercí, a proto propadají pocitu marnosti, že nejsou schopny konkurovat vyumělkovaným modelkám. Ikonografie těla byla povýšena na jednu z nejvyšších hodnot a hezké ženské tělo dobře prodává nejen tiskoviny, ale i auta a parfémy. Botoxem mladost nezachráníme, i když na chvilku to vypadá dobře.

Vy takzvanou smrt pokládáte za užitečnou.

Ano, protože vědomí smrti nám pomáhá naplnit život. Kdybychom neobsahovali konečnost, neměli bychom motivaci dělat dobré věci s tím, že je třeba je stihnout, a v přirozené lenosti bychom je odkládali. Smrt, která nás limituje, nás vlastně motivuje a je dynamickým přínosem pro náš vědomý život. Když si uvědomíme, že smrt je dar, začneme žít vědomý život. Podaří-li se nám to, máme šanci projít i vědomým umíráním, kdy víme, že to, co se děje, je v pořádku a přijímáme to.

Proč se tedy lidé bojí i nesmrtelnosti?

Co říci k tomu, že se současná medicína snaží o jakousi umělou dlouhověkost a udržení života v těle za každou cenu?

To je především komerční záležitost, kdy je tělo například v těžkém kómatu udržováno naživu, protože si to třeba někdo zaplatí nebo nesnese pomyšlení na to, že by někdo měl umřít, když přišla jeho hodina. To však s dlouhověkostí nemá nic společného, to je jen krátkodobá náhražka bytí, nikoli života samotného.

Co starší lidé přežívající na dávkách léků?

Paradox je, že mnoha lidem léky život naopak zkracují, a kdyby je neužívali, byli by tu o několik let déle. Na jedné straně nám vědecká medicína umožňuje přežít stavy, které bychom bez jejího zásahu rozhodně nepřežili, ale zároveň do nás cpe statiny na snížení cholesterolu, které se většině lidí podaří naordinovat už mezi čtyřicátým a padesátým rokem věku.

Právě to jim pak zkracuje život a zabraňuje to tělesné regeneraci. Hladina cholesterolu v krvi se zvyšuje proto, že jsou primárně vysoké nároky na zátěž. Cholesterol je základní strukturální jednotka buněčné membrány, a když ho je v těle málo, regenerace není možná, protože není z čeho budovat dceřinné buňky. Když to však říkám nahlas, jsem nepřítel státu. Na druhé straně je pravda, že moderní medicína nám věk za posledních sto padesát let velmi prodloužila, stejně jako snížila dětskou a kojeneckou úmrtnost a tyhle profity by nebylo moudré jí upírat.

Jak pracujete s lidmi s panikou ze smrti?

Když ke mně na konzultaci přijdou lidé s panikou, většinou ani nevědí, že za tím je strach ze smrti, ale někdy se k tomu bolestně dopracujeme. Pak je namístě nabídnout jim nějaké filozofické nastavení, ale je už pouze na nich, zda je to pro ně přijatelné.

Autor: Věra Keilová