Pěkná paní Anička, 38 let, sama. Chce partnera a rodinu. Je osamocená a myslí si na kohosi, kdo byl dlouho okolo, ale nic z toho nebylo. Přestala se s ním stýkat, ale myslí často na něj.

Dětství, o 3 roky mladší bráška, ve stejné době přišla o milovanou babičku. Tendence vidět rodiče jako bohy. Co řekli je svaté. Pro dítě běžná věc. O to hůř se jí mamku z toho piedestalu v podvědomí sundávalo.  Když se jasně, při uvolnění programů, rýsovalo, že mamka je docela nevyrovnaná osoba. Vděčnost jí moc neříká a stále hledá hledá štěstí někde okolo.  Dodnes to tak je.

Nejhlubší a nejsilnější vzpomínka v porodnici, kde cítí, že mamka pokukuje po pěkných dětech okolo a moc nepřijímá ” velkou a holohlavou dceru”. Zajímavé..i přesto, že předtím už o dítě při porodu přišla. Člověk by řekl, že si bude vážit štěstí a zdravého dítěte, co drží v ruce. Avšak  i pár let poté, mamka pokukuje po milenci a podvádí taťku.

Vnímáme její lekci, naučit se vděčnosti.

No ale…tahle dcera vtom vyrůstá a prvotním nepřijetím se příliš nepřijímá ani ona sama. “Nejsem dost dobrá”. “Co mám udělat, abych se jí líbila”. ” Co je na mě špatně?” A jiné programy nesebevědomých, nepřijatých žen…hodných holek.

Děti svou SEBE – HODNOTU odvozují od PŘIJETÍ RODIČI. Když má Anička říci: “Jsem skvělá a úžasná a jedinečná, ať se jí líbím nebo ne”, zpočátku to nejde. Až si vyčistí programy od dětských emocí, už to cítí a bude moci zařadit do svých možností.

Další její upozadění přichází ve 3 letech letech, kdy se rodí brácha. Má problémy s dýcháním, rodiče se mu začínají víc věnovat a Aničce se říká : “Jsi už velká, to zvládneš sama. Teď je on to miminko, navíc má problém”. “Je slabší než já, on má přednost” Ona si ještě přidá : “Nechci jim dělat další problémy, zvládnu to sama”.

Uvnitř ale její nevyřčené zní : ” Jsem malá, potřebuji vás a Vaši pozornost, prosím, dejte mi ji.  Jsem dítě, můžu to nezvládnout. Dejte lásku a péči mě i jemu” . Toto ale nikdy neřekla ( až dnes), takže to 35 let zůstalo zaseklé v ní a všechno zvládala odstrčená sama. I muži jí tohle “hráli” a tak se jí to dělo v partnerstvích.

Vzpomínka z 5 ti let, kdy má máma epileptický záchvat a Anička se o ni hrozně bojí. Od té doby už pořád. Dítě je tam pro mámu, ne naopak. Programy starších , zodpovědných dětí, které snadno přeberou na svá bedra, co jim nenáleží. příliš brzy dospělé.

Vzpomínka z 8 let, kdy vidí mámu brečet, chce jí pomoci, ale máma nic nevysvětlí. “Pláče kvůli mě? Chci jí pomoci, ale nevím jak”. …NEVYSVĚTLENÁ opuštění, odstrčení, jí provází pak vztahy s muži. Ó, komunikace, jak je léčivá. Kdyby s ní máma mluvila, řekla jí, že to zvládne, jen se vypláče. Že se dcera nemusí starat…atd.

Komunikujte o svých pocitech v rodině a programy se nebudou držet v našich hlavách a životech.

Bylo toho mnohem více, vydalo na 4 hodiny opravdu poctivé práce. Hodně emocí odešlo, zůstal jen náhled na staré situace a pochopení. PŘIJETÍ. Sebe i mámy. Vidění své dřívější (pochopitelné a dětské) závislosti na názorech rodičů. 

Uznání sebe dokonalé a jedinečné, sama ze sebe. Uznání, že máma prostě měla chyby, na kterých si také musí popracovat. Nalezení svého zdroje v sobě. Možnosti říct si o pozornost a dovolit si mít své nároky. Vystoupení z kouta. Učit se mít se opravdu rád-a, ať okolí dělá a tvrdí cokoli. Nechání péče o sebe a o vztah svým rodičům. Dovolení si hrát a být dítě. 

NÁŠ VESMÍR SE TVOŘÍ Z NÁS. LÁSKU MUSÍME NAJÍT NEJDŘÍV V SOBĚ, PAK BUDE V CELÉM NAŠEM SVĚTĚ.  

Anička mi pak psala, že únavou musela spát. Šla se projít a svět najednou vypadal jinak. Proměna na krásného, smělého motýla ještě bude pokračovat. A jistě přijde muž, který už v ní neuvidí upozaděné dítě bez nároků, ale krásnou a úžasnou ženu, které dá rád svou péči a spojí s ní život.

Vždy posílám klientům ještě spoustu doporučení pro další život, pro zvládnutí své mysli, cesty, jak meditovat. Je to práce celoživotní, ale moc sladká. Nalezení SEBE jako BOHA stojí za to.

Jana Fedorčák – van Coppenolle
www.tancimzivotem.cz
mobil: 776 627 442
fb.me/jana.vancoppenolle
Můj video kanál na youtube