Anastasiin dědeček vyprávěl Vladimírovi tento příběh o lidské mysli:

“Ještě před půldruhým tisícem let existovali lidé, kteří rozuměli vlastnostem a síle energie lidské mysli, vypráví o tom také pověsti. Chceš, povím ti jednu z nich?”
„Ano.”
„Přeložím ji ze starodávného jazyka do současného a předměty, jež se v ní uváděly dříve, nahradím současnými, aby podstata byla srozumitelnější. Jenom mi řekni, co nejčastěji dělají dnešní muži, kteří už jsou několik let ženatí? Co dělají, když se vracejí domů?”
„No, mnozí, pokud nesedí v hospodě u piva, sledují televizi, čtou si noviny. Mohou jít vynést odpadky, jestli je o to požádají manželky.”
„A ženy?”
„Ženy, no to je jednoduché: připravují v kuchyni večeři, potom myjí nádobí.”
„Jasně, nebude těžké převyprávět starodávnou pověst na současný způsob.”

Byli jednou zcela obyčejní manželé. Žena se jmenovala Jelena, muž Ivan.
Manžel se vracel z práce, sedal si do křesla u televize, četl si noviny. Jeho manželka Jelena připravovala večeři. Podávala mu ji a bručela, že nic pořádného doma nedělá, vydělává málo peněz. Manželčino bručení Ivana rozčilovalo. Ale neodpovídal jí hrubostí, pouze si pro sebe myslel: ,Sama je šmudla neupravená a ještě mě poučuje. Na začátku byla úplně jiná – krásná a laskavá.’
Jednou, když bručící manželka požádala, aby Ivan vynesl odpadky, neochotně se odtrhl od televize a šel ven. Když se vracel, zastavil se u dveří domu a v myšlenkách se obrátil na Boha:
,Bože můj, Bože můj! Nějak se to nepovedlo. Copak mám celý svůj život strávit s bručivou a ošklivou manželkou? Vždyť to není život, ale neustálé trápení.’
A najednou Ivan slyšel tichý Boží hlas: ,Mohl bych ti s tvým neštěstím pomoci, můj synu: Dal bych ti za manželku krásnou bohyni, ale když sousedé uvidí náhlé změny v tvém osudu, budou příliš ohromení. Udělejme to následovně: postupně budu měnit tvou manželku, naplňovat ji duchem bohyně a zlepšovat její zevnějšek. Ale zapamatuj si, jestli chceš žít s bohyní, tvůj život se musí stát důstojným bohyně.’
,Děkuji Ti, Bože. Každý muž změní svůj život kvůli bohyni. Jenom mi řekni: kdy začneš měnit mou manželku?’
,Trochu ji změním hned teď. A postupně ji budu vylepšovat.’ Ivan vešel do domu, posadil se do křesla, vzal do rukou noviny a opět zapnul televizi. Ale nějak se mu nečte, nemůže se dívat na film. Nemůže se dočkat, až se podívá na manželku – zdali se alespoň trochu mění?
Zvedl se, otevřel dveře do kuchyně, opřel se ramenem o veřej a začal si pozorně prohlížet svou manželku. Stála zády k němu a myla nádobí, jež zůstalo po večeři.
Jelena najednou pocítila mužův pohled a otočila se ke dveřím. Jejich oči se střetly. Ivan si prohlížel svou ženu a přemýšlel: ,Ne, k žádným změnám na mé manželce nedošlo.’
Když Jelena viděla neobvyklou manželovu pozornost, ničemu nerozuměla, upravila si najednou vlasy, začervenala se a zeptala se:
,Proč se, Ivane, na mě tak pozorně díváš?’
Manžel nevěděl, co má říct, byl v rozpacích a najednou pronesl:
,Možná, že bych ti měl pomoct s nádobím? Z nějakého důvodu se mi zdálo…’
,S nádobím? Pomoct mně?’ tiše se zeptala udivená manželka a odkládala si zástěru, ,vždyť jsem ho již umyla.’
,To je neuvěřitelné, mění se přímo před očima,’ řekl si Ivan, ,najednou nějak zkrásněla.’
A začal utírat nádobí.
Další den po práci Ivan netrpělivě pospíchal domů. Nemohl se dočkat, až se podívá, jak se jeho bručící manželka proměňuje v bohyni.
,Co když už je v ní mnoho božského? A já se zatím neměním. Pro případ koupím květiny, abych se před bohyní neztrapnil.’
Dveře domu se otevřely a okouzlený Ivan přišel do rozpaků. Před ním stála Jelena ve svátečních šatech, právě v těch, které jí koupil před rokem. V pečlivě upravených vlasech měla stuhu. Ivan znejistěl a nějak nešikovně podal květiny, přitom nespouštěl z Jeleny oči.
Vzala květiny, lehce povzdechla, sklopila oči a začervenala se.
Jak překrásné řasy mají bohyně! Jak mírnou mají povahu! Jak neobyčejná je jejich vnitřní krása a zevnějšek!’
Ivan zase povzdechl, když uviděl na stole sváteční příbory, dvě hořící svíčky, dva poháry a pokrmy lákající svou vůní.
Když si sedl ke stolu, Jelena také zaujala místo naproti, ale najednou vyskočila:
,Promiň, zapomněla jsem ti zapnout televizi, a tady jsem ti obstarala čerstvé noviny.’
,Nepotřebuji televizi, noviny se mi také nechce číst, stále tam píšou to samé,’ upřímně odpověděl Ivan, ,radši mi řekni, jak bys chtěla strávit zítřejší sobotní den.’
Úplně zaražená Jelena se zeptala:
,A ty?’
,Náhodou jsem pro nás koupil dva lístky do divadla. Ale možná, že přes den se budeš chtít projít po obchodech. Když už máme navštívit divadlo, tak je třeba zajít do obchodu a koupit ti vhodné šaty.’
Ivan se málem prořekl: „šaty, vhodné pro bohyně”. Zarazil se, podíval se na ni a jeho tvář opět ovládl údiv. Před ním u stolu seděla bohyně. Její tvář zářila štěstím, oči se leskly. Sotva znatelný úsměv prozrazoval otázku.
,0 Bože, jak jen jsou krásné bohyně! A když je ona ze dne na den krásnější, dokážu já být hoden bohyně?’ pomyslel si Ivan a najednou jako by mu blesklo hlavou: Je třeba to stihnout! Stihnout, dokud je vedle mě bohyně. Je třeba ji žádat a úpěnlivě prosit, aby mi porodila dítě. Bude to mé dítě a dítě překrásné bohyně.’
,Na co myslíš, Ivane, cítím, že jsi nervózní?’ ptala se manžela Jelena.
Ten však seděl rozrušený, nevěděl, jak má říci o tom nejtajnějším. Copak je to tak jednoduché – prosit bohyni o dítě?! Takový dárek mu Bůh neslíbil. Ivan nevěděl, jak má vyslovit své přání, vstal a, žmoulaje ubrus, zrudlý pronesl:
,Nevím… Bylo by možné… Chtěl jsem… říci… již dávno… Ano, chci od tebe dítě, překrásná bohyně.’
Jelena přistoupila k manželovi Ivanovi. Z očí naplněných láskou se po růžové tváři kutálela slza štěstí. Položila svou ruku na Ivanovo rameno, ovanul jej její dech…
,To byla noc! A to ráno! Ten den!… O, jak je překrásný život s bohyní!’ říkal si Ivan, když oblékal na procházku druhého vnuka.

„Cos, Vladimíre, pochopil z této pověsti?”
„Pochopil jsem všechno. Bůh nepomáhal Ivanovi. Boží hlas se mu jenom zdál. Ivan proměnil manželku v bohyni svou myslí.”
„Samozřejmě, správně. Ivan si stvořil štěstí svou myslí. Ze své manželky udělal bohyni a také se změnil sám. Ale Bůh Ivanovi pomáhal.”
„Kdy?”
„Již v okamžik, když všechno odevzdával každému. Když zamýšlel tvoření člověka. A vysvětloval prvnímu ze stvořených. Vzpomeň si na Boží slova ze „Stvoření”: ,Můj synu, jsi nekonečný, věčný. V tobě jsou tvůrčí touhy.’
Tato slova, Vladimíre, platí dodnes. Tvůrčí touhy jsou uvnitř každého člověka. Otázkou je, kam směřují a jak silná je myšlenka a její energie v Jeho synech a dcerách žijících dnes na Zemi?“

autor : z jedné z knih Vladimíra Merge o Anastásii…