Doktoři, před kterými smekám

AktualityMEDITACEMetoda RUŠ, terapieObohacující filmy a hudbaVěčné mládíVIDEAZA myšlenízajímavé odkazyzajímavostiZdraví a těloŽivá voda Bohumín Publikováno v Metoda RUŠ, terapieZdraví a tělo

Článek ráda doplním i o další příspěvky jiných rozumných a moudrých doktorů.  Jsou takoví a je jich čím dál více(doufám). Psychosomatika, propojení fyzického, mentálního a emocionálního těla je přece tak logické.Tuto paní doktorku si ráda přetu a s dovolením kopíruji rozhovor s ní sem na stránky, aby se neztratil v hlubiních netu. Mluví mi totiž z duše a potvrzuje vše, co sama na sobě, praxí s klienty a lidmi okolo mě citím a vnímám.

Zdroj:

http://www.kafe.cz/rodina-a-domov/mudr-jarmila-klimova-pacienti-nemoc-potrebuji-kdyby-ne-byli-by-zdravi-34830.aspx#.V1KLgr58zL- 

MUDr. Jarmila Klímová: Pacienti nemoc potřebují, kdyby ne, byli by zdraví!

Doporučujeme 9.5.2016

Pro časopis Kondice Lucie Protivanská

archiv

Nemoc začíná v hlavě, o tom je přesvědčená lékařka Jarmila Klímová. Ta své pacienty nešetří. Aby jim mohla pomoci, ptá se jich na věci, které by nejraději zapomněli, ale taky třeba na to, proč svoji nemoc tak nutně potřebují. Kdyby ji totiž nepotřebovali, byli by zdraví. I o tom je psychosomatika.

  • Jak poznám, že jsem psychosomatický pacient?

Psychosomatická je každá nemoc. Ať už ji diagnostikuje klasická medicína jako primárně psychickou nebo primárně somatickou. I když si tedy léčíte artritické koleno, nachlazení, zápal plic, depresi nebo chřipku, vždycky to má psychosomatický kontext.

  • Když je každá nemoc psychosomatická, má se psychosomaticky léčit třeba i ta chřipka?

Samozřejmě že ne. Pokud vám biomechanická léčebná báze dostačuje proto, abyste od sebe nemoc zdárně odehnala, těžko budete při každém zakašlání zkoumat, jaké že to mentální bloky se ve vás otevřely. Spoléhejte na zdravý selský rozum. Ten bezpečně odliší, co si budete léčit acylpyrinem a co hypnózou v rámci psychosomatické léčby.

  • Kdy to s tou hypnózou zkusit, raději hned?

Vždycky se vyplatí zamyslet se nad celým psychosomatických kontextem, jedná-li se o nemoc chronickou, nereagující na klasickou léčbu, nebo nemoc opakovanou. A taky nemoc, která se zvláštním způsobem začne šířit rodinným systémem – ať už v současném čase nebo historicky, napříč generacemi. Že se například jedna nemoc objevuje u babičky, matky i dcery. Pak je na místě začít uplatňovat veškerou škálu psychosomatických nástrojů léčení.

  • Při léčbě používáte i preparáty, které regulují a obnovují buněčný metabolismus. Co to znamená?

Historicky se předpokládalo, že je buňka řízena genově, tedy z buněčného jádra. To je však omyl, kterého se bohužel mnohé vědní obory drží dodnes. My víme, že buňka není řízena na základě genetické informace a informací obsažených v jádru, ale na základě komunikačních kanálů, propojených přes buněčnou membránu a takzvané receptory na ní. Informace, které přicházejí k buněčné membráně, pak zásadně ovlivňují funkci a metabolické procesy v buňce. Jsou to tedy informace a vliv vnějšího okolí, nikoliv danost zakódovaná v genech, které ovlivňují zdraví buněk.

  • Takže co je horší? Špatná myšlenka o sobě, o svém těle, nebo ‚éčka‘ v potravinách?

Z našeho pohledu samozřejmě ta myšlenka. ‚Éčko‘ sice proleze někam do jater, poškodí pár buněčných stěn, avšak ty se, je-li organismus celkově dobře nastavený, rychle zreparují. Kdežto negativní myšlenka ovlivňuje v každé vteřině své existence všechny buňky vašeho těla. Bez výjimky. To znamená, že nastavení buněčného potenciálu je primárně vedeno nastavením mentálního, tedy myšlenkově-emočního potenciálu, který si v sobě nesete.

  • S čím za vámi dneska chodí lidé nejčastěji?

Dobré je, že už přicházejí s vědomím, že jejich nemoc je psychosomatická. Říkají: ‚Já vím, že potřebuju léčit ta játra, ale já to mám stejně v hlavě, paní doktorko!‘ To já radostně zajásám a můžeme se pustit do práce. Co nám naopak radost nedělá a stojí nás to spoustu nervů, je, že téměř polovina našich klientů jsou už dneska onkologičtí pacienti. Nikdy jsem nepředpokládala, že se dostaneme až sem, byť primárně víme, že onkologický pacient je psychosomatický pacient naprosto učebnicový.

  • Který z mentálních vzorců nebo špatných myšlenek vede k rakovině nejčastěji?

Samozřejmě ty sebedestruktivní. Začněme odzadu, od buněk samotných. Co je to rakovina? Vzniká na principu autoagrese. Vlastní buňky začnou v podstatě kanibalizovat, tedy sžírat svého nositele. Když to překlopíme do mentálního vzorce, tak co je to autoagrese? Sebeodmítání, sebenenávidění, sebepotlačování, sebeobviňování, sebedestrukce a také role oběti, životního smolaře nebo služky. Tedy role nehodnotnosti a viny, za kterou je potřeba se potrestat. Nejvyšší stupeň potrestání je likvidace. Takže se trestám tak, že se likviduju. Tyhle principy nacházíme u rakovin vždycky.

  • Není už samotný strach z ní nebezpečný?

Ano, protože platí, že ke každé myšlence, situaci nebo jevu se vztahujeme podle toho, jaký jim dáváme význam. Když řeknete slovo rakovina ekvádorským indiánům, půjdou si sníst nějaké housenky na liány a tu rakovinu přežijí i proto, že to slovo s nimi nic nedělá. V naší společnosti v sobě nese obrovské stigma strachu, nevyléčitelnosti a jakési metly osudu. Přičemž lidi by se tak měli dívat spíše na cukrovku nebo kardiovaskulární poruchy. Ne, je to rakovina! A míra toho děsu je taková, že na mentální úrovni může i usmrcovat.

  • Co na rakovinu zabírá nejvíc?

Právě psychosomatická terapie a její základní princip – překlápění mentálního vzorce do obrazu buněčného fungování. Když tohle klientovi vysvětlím, přijde jednoho dne moment, kdy začne chápat, že podle toho, jak svůj mentální vzorec pootočí, stane se přesně to samé s jeho rakovinnou buňkou. Pochopí, že není tak bezmocný, naopak! To on je schopen se doslova a do písmene rozhodnout, co se svou rakovinou udělá.

  • Jak tenhle proces trvá dlouho?

Vždycky mluvíme o měsících, což, pravda, nepomůže člověku v terminálním stadiu. Má-li ale nějaký časový prostor, může dokázat, že rakovina odejde.

  • Na co se klientů na začátku léčby třeba ptáte?

Například ‚Co byste teď v životě dělal, kdybyste se nezabýval touto nemocí?‘, ‚Před čím vás ta nemoc zachránila?‘, ‚Proč svoji nemoc potřebujete?‘, ‚Jaké vám přináší výhody?‘, ‚Koho jste si díky této nemoci získal?‘, ‚Co díky ní nemusíte?‘

  • To jsou šokující otázky…

Ano, ale jsou nutné. Na vědomé racionální úrovni takto lidé neuvažují, byť v těch elementárních nevědomých vzorcích se právě tímto řídí. A proto si nemoc přivolají do svého života. Aby něco mohli nebo aby něco nemuseli. Také třeba že něco potřebují, o co si nejsou schopni říct jinak nebo že něco chtějí získat a něčeho zbavit. Třeba zodpovědnosti. Té se lidé zbavují rádi a často.

  • Jak si v rámci prevence můžeme pomoci sami? Je na to mít se raději nějaký univerzální recept?

Nejdříve musíte zjistit, proč se ráda nemáte. Dokud tohle nezjistíte, můžete si po ránu do zrcadla stokrát říkat, jak jste pěkná, chytrá a úžasná, ale nebude to fungovat bez pochopení základního principu. Váš mentální prostor je zaplněn a zanesen tím, že jste pro sebe nepřijatelná. Příliš hloupá, příliš bezcenná, příliš ošklivá. Takže musíte nejdřív ze všeho zjistit, proč se nemáte ráda a kdo vám tam tu nahrávku podstrčil.

  • V kolik případech z deseti se s klientem dostanete až k mámě a tátovi, tedy do dětství?

V jedenácti. Mně je to někdy až trapné, když tady klient sedí a říká ‚Snad mi nebudete povídat, že se zase budeme šťourat v dětství…‘ Sorry, budeme! Rodina je pro náš život určující. Když chcete složit skladbu, rodina je ten akord, ze kterého pak děláte melodii. Nebo základní skica tužkou u obrazu krajiny. Toho, že kolem vody budou stromy, se už nezbavíte. Tak to bude na věky.

  • Se svým dětstvím tedy nezmůžu skoro nic?

Ale ano, záleží totiž už jen na vás, jak dalece se rozhodnete během svého vývoje na tom obrazu dál pracovat a přemalovávat ho. Že na něm místo dubů budou vzrostlé vrby, z rybníka přehradní nádrž nebo zaplavená pískovna, a když se budete hodně snažit, tak třeba i mořské pobřeží… Je to na vás. Na vaší schopnosti se odpoutat. Ale ta není samozřejmá. Většinou se nikdo z nás neodpoutá od vzorců, o kterých neví, že je má. Teprve když přijdete k někomu, kdo vám řekne ‚Hele, máš tam ty a ty vzorce, podívej se na ně,‘ tak tehdy si je uvědomíte. A některé půjdou změnit líp, jiné hůř.

  • O které špatné vzorce třeba jde?

‚Nejdřív práce, potom zábava‘ nebo ‚holčičky se vždycky chovají takhle, chlapečkové takhle‘. Vy si ani neuvědomujete, že vám ty věty byly řečeny. Dokonce ani nemusely být nikdy vysloveny, ale vaše rodina se podle těchto vět chovala. A vy jste je nakoupila, přijala za své a jedete podle nich dál. Včetně těch hodně nebezpečných typu ‚Nikdy z tebe nic nebude!‘ To je výborný náběh na roztroušenou sklerózu v pětadvaceti. Nebo ‚Vždycky tě budu mít na krku!‘ Jasně, systémové kloubní onemocnění do třiceti let. Teď to sice přeháním, ale ne zas tak moc.

  • Takže nejdůležitější je, aby vás doma měli rádi?

Jistě, lásky ještě nikdy nikde nebylo dost. Láskou se snad nelze ani předávkovat. Pokud je jí moc, tak se nějak vyloučí. Jako vitamin C. Protože co nám chybí, když máme dost lásky? V podstatě nic.

  • A co když jí máme nedostatek?

Tak nám nejdříve začne chybět to, pak tohle, pak všechno. Skoro vždycky tu narážíme na nějaký citový deficit ve smyslu křivd, odmítání, ubližování, zranění, nepřijetí nebo přetěžování…

  • Teď mě trápí, jestli jsem dobrá máma, že i já svým dětem zadělávám na problémy…

Když se podíváte na princip mateřství v čistě vztahové rovině matka-dítě, tak matka má být opravdu tou, která přijímá, chápe, chrání, miluje a podporuje. Zároveň je schopná dávat hranice, protože ty znamenají pro dítě bezpečí a dokáže bez vážnějších krizí projít procesem postupného, avšak neustálého oddělování. Od porodu, přes odchod do školky, do školy, mezi vrstevníky až po odchod z domu. Tím, že v mateřské roli tohle oddělování zvládnete a dítě podporujete v jeho růstu, dosáhla jste nejvyšší mety. Neříkám, že to nebolí, ale matka je na tuto bolest přírodou vybavena.

  • A jak tedy poznám, že se mi to povedlo a že jsem byla dobrá máma?

Že si vaše dítě hned za prvním rohem nerozbije čumák. A hlavně že ve chvíli, kdy si balí kufry, neopouští domov proto, že potřebuje utéct, ale proto, že ví, že může a že je všechno v pořádku. Neutíká, odchází…

Od  dr. Klímové přidávám ještě 1 skvělý článek:

Jak se dožít 400 let

Jarmila Klímová: Jak se dožít 400 let

Jarmila Klímová: Jak se dožít 400 let
28. září 2016 • 05:00
Lidé možná stárnou a spořádaně umírají proto, že to vidí kolem sebe. Zdá se to jako nadsázka, ale možná… „Z hlediska kvantové podstaty to je naprosto regulérní pravda,“ říká psychosomatická lékařka Jarmila Klímová. Je ovšem zapotřebí dát každé své buňce jasný smysl, proč by se měla dělit.
 

Zmíněný medicínský obor vychází z toho, že každá nemoc zrcadlí velmi konkrétní myšlenkové vzorce, a jsme-li ochotni je prohlédnout a proměňovat, buněčný systém se začne proměňovat analogicky z nemoci zase do zdraví. Jarmila Klímová z Konzultačního a terapeutického institutu Praha se psychosomatické medicíně věnuje více než patnáct let. Většina lidí si přeje dožít se ve zdraví vysokého věku, přitom nejvíce záleží na nich samých, jestli se to podaří. Jak vyplývá z tohoto rozhovoru, k dlouhověkosti může vést naplnění svého nitra láskou ke všem lidem, živým tvorům a přírodě jako celku a pocity štěstí a radosti.

Jaký je tedy skutečný potenciál lidského těla?

Kdybychom opravdu žili pouze podle biologických hodin, mohli bychom tu být v klidu 380 až 460 let, protože na tento věk je nastavené naše tělo. Průměrná buňka v těle přežívá šest až osm let a naše buněčné dělení je nastavené na číslo 60, takže jsme schopni replikovat 60 buněčných generací. Tak si to vynásobte! A proč tedy žijeme jen 60 nebo 80 let? No protože ten nejdůležitější vliv z vnitřku nás samých, který zásadně ovlivňuje délku a kvalitu života, nepřijímáme.

Pokud bychom tomu napomohli, buňky nás přenesou minimálně přes dvě až tři století. Takzvaná západní a konvenční medicína, která člověka pojímá jen jako kyblík bílkovin, však jakékoli psychické, energetické a emoční vlivy na délku a kvalitu života odmítá.

Biologická schránka je nastavená na několik set let života, ale není toho schopná především kvůli tomu, že další aspekty lidského bytí – ať už to jsou pocity viny, křivdy, či nemocné vztahy, v nichž žijeme a které nás trápí a týrají a tím pádem devastují naši psychiku – to začnou ničit a kanibalizovat. Stejně tak působí nepoznaná, neobjevená a nežitá spiritualita, bez níž v životě nikam nesměřujeme. Ani buňky, které mají svoji vlastní nesmírně vysokou inteligenci, podle níž žijí, dělí se a regenerují, nedostanou-li zprávu, proč by to měly udělat ještě třeba padesátkrát, neudělají to. Obnoví se třeba jen desetkrát, protože smysl toho všeho jim nebyl dán. Jestliže jsme však smysl poznali a žijeme ho, je našim buněčným strukturám předáván automaticky.

Vysokého věku se paradoxně dožilo mnoho z těch, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory a následnou perzekucí za komunismu. Lze to nějak vysvětlit?

Tito lidé žili svojí ideou a vysokým spirituálním přesvědčením, a tak se běžně dožili devadesáti let i stovky, zatímco statisíce jejich vrstevníků se nedožily ani šedesátky. O biologické opotřebovanosti těla je to tedy až na posledním místě. Začíná to v hlavě a v tom, jak si nakoncipujeme smysl života a jeho náplň. Co můžeme pro tělo udělat na tělesné rovině, je v pořádku a dělejme to, ale na prvním místě je to, jaký nepořádek či naopak harmonii nosíme v sobě samých, to má větší sílu. Lidé přemýšlejí o životě velmi krátkozrakým způsobem a jejich tělesná stránka tomu odpovídá. V praxi se setkávám s klienty, kteří řeší nějaký svůj problém, a když jim řeknu, co by se přitom dalo rozvíjet, odpovědí, že jim to už nestojí za to. V ten moment jim dávám na papíře nakreslenou deseticentimetrovou úsečku a poprosím je, aby mi na ni nakreslili bod, kde se teď cítí být v délce života. Je to symbolické myšlení hovořící o našem hlubokém nastavení.

Lidé si délku života determinují svým životním postojem a nemusí to vycházet jen z jejich jakéhosi depresivního naladění, ale i z rodinného nastavení. To je případ, kdy třeba přijde muž a říká, že jeho tatínek i dědeček se dožili pětašedesáti a on se tedy také dožije pětašedesáti. Sám sebe o tom přesvědčí natolik, že se samozřejmě také dožije akorát té pětašedesátky. Bylo prokázáno, že procento geneticky daných chorob je nižší než 2 %. Nemoci se předávají z generace na generaci nikoli proto, že je vada v nějakém konkrétním genu, ale jde o předávání celého energeticko-myšlenkového a emočního schématu, který má obrovskou sílu.

Biologický potenciál tělesné regenerace je tedy velký, ale kvůli našim vnitřním nevyřešeným zátěžím neprobíhá.

Probíhá, protože kdybychom úžasnou, ozdravnou a vysoce regenerační schopnost vůbec neměli, nedožili bychom se ani třiceti let. Zátěže, ať z našeho současného života, nebo ty, které jsou nastřádány transgeneračně či karmicky, jsou značné, ale buňky i přesto všechno fungují. Připomenu parafrázi Woodyho Allena, který řekl, že život je tak silný, že se uchytí i v New Yorku.

To mi připomíná pampelišky, které prorazí i betonem.

Život je sám o sobě naprogramovaný. Ve vyšším plánu je něco, co z našeho racionálního pohledu vůbec nemáme šanci pochopit. Hrajeme si však na to, že to víme, ba co hůř, hrajeme si na to, že to můžeme řídit.

Mohl biblický Metuzalém žít devět set let?

Několik století tu rozhodně být mohl.

Naopak v době ledové a mamutů žili lidé pouhých dvacet let, někdy i méně. Umírali, jen co se rozmnožili.

Důvodem bylo to, že žili v extrémně nepříznivých podmínkách, a to nejen těch fyzických. Základním životním nastavením byl existenciální strach, který životní energii kanibalizuje ze všeho nejvíc. Vyčerpají se energetické zásoby, vyčerpá se funkce ledvin, spadne funkce jater a tělo umírá. Když je zprostředkování každého jídla otázkou života a smrti, je velký úspěch dožít se dvaceti let.

S délkou našeho života tedy přímo souvisí energie ledvin?

Ledviny hlídají veškerou toxicitu organismu a zároveň jsou sídlem životní energie. Když se kvůli neustále přítomnému existenciálnímu strachu energie ledvin vyčerpá, ledviny začnou selhávat, což v těle spustí kaskádovitou reakci, až organismus zkolabuje na multiorgánové selhání. Ledviny jsou zároveň znakem párovosti bytí. Je to největší párový orgán v těle, který máme. Proto se v něm zobrazuje i naše sociální nastavení, tedy harmonické či naopak poškozené bytí v páru.

Co bychom tedy dnes měli dělat pro to, abychom žili kvalitně co nejdéle?

Měli bychom udržovat v rovnováze všech pět aspektů svého bytí, které zohledňuje psychosomatická medicína. K člověku přistupuje z pěti rovin – tělesné neboli biologické, psychické, sociální, spirituální a energetické. Pojem zdraví pochází z řečtiny a původní význam tohoto slova je celek. Jedině tehdy, když budeme v rovnováze udržovat celek a nebudeme žádný z uvedených aspektů povyšovat nad jiný, máme šanci na dlouhý život s vysokou kvalitou.

V praxi to je o tom, abychom se stejnou samozřejmostí, jako jíme jídlo, které nám prospívá, měli přiměřenou pohybovou aktivitu, ošetřovali svoji mysl, pěstovali vztahy, které jsou pro nás prospěšné, žili v těch, kde jsme milováni a ne poškozováni. A také abychom se ptali sami sebe po smyslu bytí a ruku v ruce s tím objevovali své vnitřní hodnoty a vlastní spirituální koncept. Když toto vše budeme žít, budeme plni energie a buňky budou moci fungovat tak, jak je potřeba. Také je nutné pečlivě ošetřovat vlastní energetické zdroje, být k nim citlivý a pokorný.

Zřejmě v tom spočívá kouzlo přirozenosti?

Před tisíci lety toto „kouzlo“ pojmenovalo například učení tao, ale bylo žito i bez pojmenování. Na taoismu je nádherné, že se tam nikdo nikomu nezpovídá. Neexistuje instituce, která by vás soudila, autorita, k níž je nutné se klanět. Není zde životní koncept postavený na tom, že když teď budu trpět, pak se budu mít dobře. Vše je tady a teď s nejvyšší zodpovědností tak, jak umím.

Zajímavé je, že člověk se bojí stejně tak smrti jako nesmrtelnosti. Jak si to vysvětlit?

Na našich psychoterapeutických seminářích věnujeme velkou pozornost smrti a zrození jako fenoménům, které ohraničují biologický život. Docházíme k tomu, že ani s jedním z těchto témat naše společnost neumí zacházet a že národy, které ve své nadutosti pojmenováváme jako primitivní, jsou na tom v tomto ohledu lépe než my, protože jsou schopny tyto jevy zaintegrovat do cykličnosti bytí. Právě proto, že to jsou jevy pro nás velice obtížně uchopitelné, v průmyslově vyspělých zemích se institucionalizovaly, abychom k nim nemuseli mít bytostně prožitkový vztah.

Bytí se, obrazně řečeno, odehrává na spirále, která v podstatě nekončí. Naše vnímání světa, které je tady minimálně dvě stě let determinováno přísně materialistickým paradigmatem, však vnímá čas a život jako lineární. Tím pádem tu je „začátek“ a „konec“, za něž nevidíme. Lidé se bojí čehokoli, co je neznámé, a pokud smrt budeme chápat jako něco neuchopitelného a strašidelného, tak i proces stárnutí, které nás ke smrti přibližuje, budeme chápat podobně.

Čeho se na stárnutí tedy bojíme?

V naší společnosti se stárnutí bojíme proto, že se bojíme úpadku svých schopností, za něž jsme oceňováni. Máme strach z opovržení, nevýkonnosti, bezmoci, nevšímavosti a ignorance. Hodnoty, které jsou v naší konzumní společnosti vyvyšované, jsou totiž ryze materiální a od duchovních hodnot se ustoupilo. Zralý člověk je jako naplněná knihovna, jenže jeho duchovní a prožitkové hodnoty nasbírané za celý život nikoho příliš nezajímají. Akcentována je především výkonnost a tělesná atraktivita.

Ženy jsou v časopisech masírovány módní komercí, a proto propadají pocitu marnosti, že nejsou schopny konkurovat vyumělkovaným modelkám. Ikonografie těla byla povýšena na jednu z nejvyšších hodnot a hezké ženské tělo dobře prodává nejen tiskoviny, ale i auta a parfémy. Botoxem mladost nezachráníme, i když na chvilku to vypadá dobře.

Vy takzvanou smrt pokládáte za užitečnou.

Ano, protože vědomí smrti nám pomáhá naplnit život. Kdybychom neobsahovali konečnost, neměli bychom motivaci dělat dobré věci s tím, že je třeba je stihnout, a v přirozené lenosti bychom je odkládali. Smrt, která nás limituje, nás vlastně motivuje a je dynamickým přínosem pro náš vědomý život. Když si uvědomíme, že smrt je dar, začneme žít vědomý život. Podaří-li se nám to, máme šanci projít i vědomým umíráním, kdy víme, že to, co se děje, je v pořádku a přijímáme to.

Proč se tedy lidé bojí i nesmrtelnosti?

Co říci k tomu, že se současná medicína snaží o jakousi umělou dlouhověkost a udržení života v těle za každou cenu?

To je především komerční záležitost, kdy je tělo například v těžkém kómatu udržováno naživu, protože si to třeba někdo zaplatí nebo nesnese pomyšlení na to, že by někdo měl umřít, když přišla jeho hodina. To však s dlouhověkostí nemá nic společného, to je jen krátkodobá náhražka bytí, nikoli života samotného.

Co starší lidé přežívající na dávkách léků?

Paradox je, že mnoha lidem léky život naopak zkracují, a kdyby je neužívali, byli by tu o několik let déle. Na jedné straně nám vědecká medicína umožňuje přežít stavy, které bychom bez jejího zásahu rozhodně nepřežili, ale zároveň do nás cpe statiny na snížení cholesterolu, které se většině lidí podaří naordinovat už mezi čtyřicátým a padesátým rokem věku.

Právě to jim pak zkracuje život a zabraňuje to tělesné regeneraci. Hladina cholesterolu v krvi se zvyšuje proto, že jsou primárně vysoké nároky na zátěž. Cholesterol je základní strukturální jednotka buněčné membrány, a když ho je v těle málo, regenerace není možná, protože není z čeho budovat dceřinné buňky. Když to však říkám nahlas, jsem nepřítel státu. Na druhé straně je pravda, že moderní medicína nám věk za posledních sto padesát let velmi prodloužila, stejně jako snížila dětskou a kojeneckou úmrtnost a tyhle profity by nebylo moudré jí upírat.

Jak pracujete s lidmi s panikou ze smrti?

Když ke mně na konzultaci přijdou lidé s panikou, většinou ani nevědí, že za tím je strach ze smrti, ale někdy se k tomu bolestně dopracujeme. Pak je namístě nabídnout jim nějaké filozofické nastavení, ale je už pouze na nich, zda je to pro ně přijatelné.

Autor: Věra Keilová

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

2 komentáře u Doktoři, před kterými smekám

  • Dobrý den,Váš článek mě moc zaujal a strašně ráda bych se s Vámi setkala určitě mi dokážete pomoci a proto jsem se osmělila Vám napsat prosím ozvěte se mi děkuji krásný den

Online Kurzy

Informace o kurzech Čtěte zde ...

Pokud máte předplacený účet pokračujte dále do kurz

Vstup do kurzu ...

Košík
E- book ZDARMA !!!

Ebook downloadAno mám zájema získat e-book ZDARMA!!! pokračujte dále na:
stažení E-BOOKu ZDARMA >>

Odběr Novinek
Pro přihlášení k odběru novinek

Pokračujte zde >>